Pro mnohé je Lucette záhadou.. Něčí přítelkyně, jiného neodbytný nepřítel. Většinou je to ovšem jen ona, osmnáctiletá dívka, nosící na tváři masku klidu a vyrovnanosti. Člověk který jí nezná by snad i uvěřil, že jí jen tak něco nerozhází. Opak je ale pravdou, když je sama a může tak odhodit stranou všechny své šarády, je to poměrně citlivá, impulzivní a náladová dívka. Moc dobře však ví jak své pocity udržet na uzdě a jak se chovat ve společnosti. Konec konců.. bylo jí to kladeno na srdce už od dětských let. 

Ačkoliv to nerada přiznává, rozhodně není žádný Einstein, inteligencí je tak nějak průměrná. Dokáže to však vyrovnat svou informovaností, jelikož má zálibu v pozorování věcí a lidí kolem (nemyslím tak úplně šmírování). Je štěstím bez sebe když se dozví něco co ostatní neví, nebo odhalí něčí tajemství, či slabinu.

 

Nemá mnoho přátel a ty které má si stejně nepřipouští k tělu. Předchází tak bolesti, kterou by jí mohla přinést jejich zrada. Je nedůvěřivá, trvá až neskutečně dlouho než někomu odhalí i tu nejtitěrnější věc z jejího osobního života a když její důvěru jednou ztratíte, znovu ji nezískáte. V tomto ohledu nedává druhé šance, nikdy. 

Život v druhé kastě se na ní bezpochyby podepsal. Cítí jistou nadřazenost vůči nižším kastám, ale ne tak vysokou aby jim úmyslně přitěžovala, nebo je poškozovala. Naopak čas od času nějakému živořícímu přispěje, vždy jen tolik aby se o tom nedozvěděli rodiče, samozřejmě. 

No přesto má nosánek trochu nahoru, z části za to může její rodina, z části je prostě taková. Odvíjí se od toho i její kousavý smysl pro humor, uštěpačné poznámky, které většinou zůstávají jen v její hlavě jsou občas tak nepěkné, že sama nad sebou kroutí hlavou.

Pokud jde o její koníčky.. moc jich není. Rozhodně miluje hudbu, ačkoliv umí hrát na housle a cello nevidí v tom žádnou vášeň, mnohem raději hudbu poslouchá a to prakticky jakoukoliv. Zajímá jí umění ať už jde o obrazy, nebo sochy, nikdy jí nepřestanou fascinovat. Za zmínku stojí snad už jen pěstování rostlin, které má ale přísně zakázané, protože podle jejích rodičů se od ní prostě nesluší aby se hrabala v hlíně.

Bylo nebylo, mladá modelka se zamilovala do zámožného politika. A za nějaký čas se z jejich lásky zrodila Lucette, malý, modrooký uzlíček štěstí. Matka od své rozjeté kariéry na nějaký čas upustila, aby se mohla plně věnovat své dceři. Oba rodiče ale měli na výchovu dítěte jiný názor, otec trval na tom, aby byla Lucette od mala vedena ke kázni a stoporcentní oddanosti zákonům. Matka naopak chtěla, aby měla jejich dcera možnost volby, zda chce jít ve stopách jejího otce, nebo ne a její celkový pohled na rodičovství byl více uvolněnější. Samozřejmě se i přes spory oba shodli na tom, že jejich dcera musí být dáma a mít patřičné vychování. Vždy jí byli placeni ti nejlepší učitelé, kurzy a kroužky, hodiny etikety a prakticky vše co bylo dostupné. 

Když jí bylo sedm let, rodiče se rozhodli pořídit si ještě jednu ratolest a povedlo se, Lucette najednou měla malého bratříčka Josepha, který na tomto světě bohužel dlouho nepobyl, kvůli neodpustitelné chybě jedné z chův, které se o něj staraly zemřel v pouhých dvou letech. Lucette to velmi zasáhlo, protože svého bratříčka nadevše milovala, ale vyrovnat se s tím jí trvalo překvapivě rychle, do týdne se tvářila jakoby se nic nestalo. Sama říká že bolest, kterou cítila při ztrátě bratra uzamkla hluboko v sobě jako připomínku, že tu byl. Otec to zvládl podobně, s tím rozdílem že se zaměřil na práci, ovšem její matku to zlomilo, přestala se ukazovat ve společnosti, přerušila kontakty s většinou přátel a její tvář začaly permanentně zdobit tmavé kruhy pod očima. 

S dospíváním přišlo mnoho otázek. Hledání sebe samotné a jiné věci, které mladí řeší. Vždy se snažila vyhovět otci, být jako on, jenže srdce jí nikdy netáhlo k politice a pravidlům. Samozřejmě se je snažila dodržovat, jakožto dcera významného politika si ani nemohla dovolit je porušit a ohrozit tak otcovu pověst, nebo dokonce jeho místo. Ale aby ona sama měla potřebu prosazovat co je správné? Ne, to ne. Vždy jí to táhlo k herectví a díky bývalé slávě matky se jí podařilo skontaktovat pár správných lidí a objevila se v několika známých filmech, nikdy však neměla větší a významnější roli, ale snaží se a věří, že jednou zazáří. 

Když přišla přihláška do selekce něco se změnilo, otec snad poprvé od smrti Josepha odložil své papíry a povzbudivě se na dceru usmál. Matce v očích znovu vykvetla naděje, zájem a nadšení. Lucette nikdy nesnila o svatbě s princem, o životě v paláci, nebo o tom být královnou. Vyhovoval ji její život, přece si neměla na co stěžovat. Když ale viděla co to udělalo s rodiči, jak se v nich po tolika letech opět probudil život.. nemohla je zklamat tím, že by se nepřihlásila.