Svědomitý, uvážlivý a na svůj věk neobvykle vyspělý princ, který nezapomíná dodržovat etiketu a vždy váží slova, než jich vypustí ze rtů. Ano… nějaký takový by měl podle předpisů být a ačkoli je vychovávaný v režimu selekce, ne vždy se takového vzoru drží. Třebaže byl šlechtěný tak, jak by princ měl, stále je mu pouze osmnáct. Občas si tedy neodpustí nějakou hloupost ať už ji udělá záměrně, nebo ne. Odjakživa býval zarytý optimista sršící energií a vtipem; například proto sám sebe prezentuje jako „Nejkrásnějšího prince v zemi.“ Avšak jestli se tak prezentuje právem či ne už není jeho v jeho souzení. Na druhou stranu mu to n ezabraňuje sám sebe takovým titulem nazývat. Většině lidí na první pohled dojde, že z výšky jeho sebevědomí by dostal strach i pokořitel Mount Everestu. Tak či onak, navenek působí jako dobře vychovaný prototyp mladého muže. Aspoň vesměs, když se dívá hodně lidí. Ke svému okolí přistupuje vzhledem k jejich kastě – k rodičům se chová se zcela jiným respektem, než k obyčejným šlechticům. Inu… vztahy k rodině má občas trochu komplikované. Za matku by dal život, stejně tak i za sourozence, ale pan král? Uznává ho jen z povinnosti. Kvůli záletnictví vůči matce jím víc, než opovrhuje. Další kapitola jsou pak chudinské rodiny, kterým rozhodně nevěnuje žádnou zášť, vždyť právě tihle chudáci mají všechno, co on nemá; bezstarostný život. Jak by se žilo vám s vědomím, že všechen ten bordel budete mít jednoho dne na svědomí vy? K selekci nepřistupuje kdovíjak pozitivně. Bere ji jako něco, čemu nedokáže utéct a musí podstoupit, nebo bude mít na svědomí celé království. Evidentně se vyvedl po tatínkovi – má potenciál k zodpovědnosti i vůdcovství, jen mu to zatím nikdo nepřipomněl. Perfektní herecký um pouze napomáhá přetvářce, že sebevědomí mu nedokáže klesnout ani před představou tak ohromné zodpovědnosti. Právě tohle skvělé herectví napomáhá i ukrývání pravé nátury pod pokličkou. Po tatínkovi má i svůj vztah k něžnému pohlaví, což je další důvod, proč selekci snáší jen z povinnosti. Kdokoli jiný může zvolit, kdy nasadí své polovičce prsten, ale on? Prostě bude muset zahodit své záletnické sklony a věnovat se jedné ženě; prostě nejhorší možný scénář, který si dokáže představit. Dobře ví co chce, chce absolutně všechno. Včetně něžného pohlaví. Pro něj totiž žádný celibát nikdy neplatil – titul prince v tomhle ohledu prostě miluje, nevybouřené mládí s ním uplatňuje aniž by musel kdovíjak tlačit na pilu. Ovšem má-li nějaký specifický typ, nepatří do něj introvertky a už vůbec ne lehce poddajné, levné slečny. Vážně nerad se nudí, levných šlechtičen viděl už spoustu. Rád si s opačným pohlaví první slovně pohraje, než konečně proboří zdi až do chvíle, než příjde čas k trochu jiným hrám. Rád by potkal někoho, kdo mu ještě nepřišel do cesty, ale to je vzhledem k radosti z experimentování přirozené. V jednu chvíli chce to, podruhé zas ono. Vybíravý není pouze v jídle – nikdy nevíte, která strana mince se otočí k vám. Ohledně koníčků, miluje společenské akce a jak už vám možná došlo podle statné postavy, přímo se vyžívá v jakýchkoli druzích sportů, především těch bojových. Krom posilování nezapře talent v boxu, nicméně láska ani talent v boji s mečem nelze zapřít. Dalo by se říct, že své kordy miluje ještě víc, než ženské teplo. Ten nahoře mu možná nepřidal moc do mozku, ale vše, co ubral tam, přidal do tělesné zdatnosti. Díky mohutnosti těla může na svůj věk občas působit starší, než skutečně je. Pochopitelně tu máme i věci, které nemůže vystát; kupříkladu dotěrnost. V záři vlastní slávy se sluní rád, to jo, ale i u toho existuje hranice – i ten největší extr overt občas potřebuje trochu klidu. Ohledně fóbií, trpí silnou klaustrofobií a panickým strachem ze zodpovědnosti.

Svůj život prožívá v neskutečné bídě. Celou jeho historií se táhne smůla natolik strastiplná, že ji dokáží se suchýma očima přežít jen ty nejostřejší z ostrých. Ano, přesně tak – i jako princ se nikdy neměl nejlépe; dokážete si představit, že mu ihned po porodu zapomněli postýlku potáhnout stoprocentním hedvábím? Prostě hrůza!

Ne, teď vážně. Samozřejmě jako prvorozený syn krále a královny neměl nikdy nouzi o nic, co by v životě potřeboval. Odmala byl vychovávaný přesně tak, jak by princ měl, nicméně to mimo majetku a blahobytu zahrnuje taky veškeré povinnosti, znalosti etikety a přípravu na kralování. Pravidla společnosti i přidružená témata mu do hlavy tloukli nejen učitelé, ale taky tatínek, který k výchově často přistupoval spíše sparťansky. Tedy… ne že by se synkem tloukl o podlahu, či mu snad hrozil skopnutím do jámy, ale dobře věděl, že bude-li princi splňovat každé přání, nikdy se nedostane tam, kam by měl. Takový (příliš) rozmazlený princ by totiž korunu rozhodně příjmout nedokázal – byla by na jeho křehkou hlavinku příliš těžká. Přílišná pohodlnost ale tak jako tak nikdy nehrozila, mladý princ totiž velice často utíkal chůvám po celém hradě, což často končilo katastrofami. Hyperaktivitou stržené tapiserie či snad rozmlácený porcelán by vám mohl vyprávět celé příběhy. Naštěstí měli rodiče dostatek rozumu na to, aby tuto neutuchající energii směřovali tam, kde bude užitečná; spolehlivé členy královské armády přesunuli z jednotky na úplně jiný úkol – výcvik chlapce v boji. Sedmiletý princ si oblíbil zejména kickbox a šerm, což značí už jen fakt, že se jim věnuje dodnes. Především šerm pro něj znamená snad víc, než by kdy mohla jakákoli žena, ale to jde vidět už jen z toho, že kordů vlastní více než by bylo zdravé. Takto vybytá energie či už jen příslib, že po povinnostech se bude moci věnovat tréninku ho držel na místě během výletů do kast, kde byl seznamován s důležitými lidmi a představován svým budoucím poddaným. Jak postupně rostl, i jeho omezené mysli došlo, že rozdíly mezi kastami jsou  nepřijatelně rozdílné. Tím se dostáváme k důležitému bodu každého chlapce, pubertě. Většina vychovatelů měla snahu ho donutit předčasně dostat – v čemž drasticky selhali – ale i přesto prince donutili vidět věci, které běžné třináctileté dítě nejspíše přehlíží. Dobře totiž věděl, že kdyby se choval před společností tak, jak by skutečně chtěl, nikdo by ho jako krále nebral vážně. Studování knih, poslouchání rad od tatínka a zdvořilé vystupování nahrazoval ve volném čase něčím opravdu, ale opravdu roztomilým; lásce. Teprve v pubertě bylo nadmíru jasné celému hradu, že svou ráznou a temperamentní povahou je podobný spíše otci, nicméně že se tahle povaha promítne i do vztahové linie už nikdo nečekal. Štěstí je jen to, že vztahy třináctiletých spratků všichni považují za příliš roztomilé na to, aby byly řešeny, což mladému Trisovi přišlo neskutečně vhod. Už ve třinácti poprvé zjistil, že s děvčetem může dělat mnohem akčnější věci, než držení za ruce, avšak s diskrétností děvčat ve spojení se závazky služebnictva neopustila žádná obscénnost zdi hradu. Proto u veřejnosti zůstal tím dobře vychovaným příkladem budoucího panovníka. Další zlom přišel až v šestnácti. Tehdy byl totiž otcem poprvé připuštěn k řešení problémů – pochopitelně začal uváděním do pohybu jednoduchých akcí jako kupříkladu obsluha nejnižších kast během zimy, no postupně se se svolením posouval dál a dál. Od obsluhy nejslabších přešel k rozsuzování majetku, či snad řízení služebnictva. Začátek povinností pro něj byl naštěstí natolik hektický, že zapomněl na selekci a tak byl schopný plnit vše tak, jak by měl. Inu, radost z toho, že v očích tatínka stoupl byla z čista-jasna degradována z vrcholu až hluboko pod zem. Dozajista si dokážete představit všechny bály a soirée, které palác do roka pořádá. Během jednoho takového byl nucený řešit s otcem spor, jehož znění mu bylo vysvětleno služebnictvem během takového večírku. Už jen ze zvědavosti si dopis o sporu dvou movitých mužů přečetl, čímž zjistil, že je v sázce příliš mnoho na to, aby něco takového řešil sám. Otec ale nebyl nikde k nalezení, takže se jej vydal hledat do jeho komnat… špatně zajištěných komnat. Jen decentně zaklepal, otevřel dveře a vešel dovnitř, viděl tatínka v královské loži (a dost nezvyklé poloze) s ženou, která rozhodně nebyla jeho matka. Proč? Inu, to děvče bylo jen o několik let starší, než sám princ. Během vteřin, kdy otec nutkavě přikazoval, aby jeho syn zavřel dveře se Tristan poddával největšímu vzteku, který v životě zažil. Krále vždy respektoval, samozřejmě, ale matčiny rady i pozornost pro něj vždy znamenaly celý svět – a něco takového byl vůči ní absolutní dis-respekt. Beze slova se otočil na patě a s prásknutím dveří vystřelil z komnat jako tornádo, rozbíjejíc po cestě vše, co šlo. Od té doby krále nepovažuje za vlastního otce, natož právoplatného krále, avšak dohodl se, že aféru utají. Proč? Nuže, kdyby se něco takového dostalo ven, jistě by tím pohřbil nejen tátu, ale i sám sebe. Povahovou podobnost mezi ním a králem ale stále spolehlivě přehlíží. Nyní, před začátkem Selekce už plně chápe své povinnosti a zvládá je bez cizího přičinění. Často navštěvuje chudší kraje a snaží se jejich obyvatelům zlepšit kvalitu života, což ale ne vždy jde kvůli politice tak, jak by si přál – coby princ nevládne takovou mocí, aby udělal kdovíjak velké reformy. Tlak ze Selekce a blížící se korunovace navenek před kamerami zvládá zcela bravurně, ale ve svých komnatách sám sebe velice často přistřihává s bolestmi hlavy od stresu. Na koho by něco takového nedoléhalo? S tatínkem dosud mluví jen tehdy, kdy zcela nezbytně musí a právě král je ten, kdo jeho mysl zaměstnává nejvíc – upsal by duši ďáblu proto, aby byl lepší král, než otec, ale… zvládne to?